Po návratu do Spojených států na podzim roku 1929 pokračoval Ron ve svém formálním vzdělávání. Po studiu na přípravce Swavely Prep School v Manassasu ve Virginii absolvoval Woodwardovu školu pro chlapce ve Washingtonu, D. C.

Kromě studií v jednom z prvních amerických univerzitních programů jaderné fyziky na Univerzitě George Washingtona přispíval Ron do studentských novin The University Hatchet, psal scénáře rozhlasových her, zpíval balady a působil jako korespondent listu Washington Herald.

Poté nastoupil na Univerzitu George Washingtona. Hlavním oborem studia měla nejspíš být etnologie, a to vzhledem k tomu, že již byl expertem na mnoho různých kultur – počínaje filipínskými Pygmeji přes šamany z Bornea až po domorodé Chamorry z ostrova Guam. Avšak zásah osudu a otce ho naštěstí přivedl ke studiím matematiky a techniky. Jeho znalosti mnoha kultur a rostoucí povědomí o stavu člověka, rozšířené o technickou a matematickou průpravu, mu pomohly zaujmout vědecký přístup k řešení rébusu existence a pochopení duchovního potenciálu jedince.

Jeho teorie, že svět elementárních částic by mohl poskytnout vysvětlení lidských myšlenkových procesů, ho přivedla ke studiu v jednom z prvních univerzitních programů jaderné fyziky ve Spojených státech. Navíc ho trápila otázka bezpečnosti světa, protože si uvědomoval, že má-li člověk rozumně a ke svému užitku zkrotit atom, musí se nejprve naučit zkrotit sám sebe. Později bylo jeho cílem syntetizovat a prověřit veškeré vědění toho, co bylo pozorovatelné, uskutečnitelné a co mohlo doopravdy pomoci vyřešit lidské problémy. Právě za tímto účelem se rozhodl, že přesně určí, jakým způsobem pracuje lidská mysl.

Při jednom ze svých prvních průkopnických pokusů v této oblasti použil zařízení k měření zvukových vln nazvané Königův fotometr. Dva studenti četli do tohoto zařízení poezii ve dvou zcela odlišných jazycích – japonštině a angličtině. Zjistil, že zařízení rozpoznalo řeč jako poezii bez ohledu na jazyk. Vlnová délka zaznamenaná Königovým fotometrem byla stejná, ať už student četl haiku (pozn.: nejznámější forma japonské poezie) v japonském originále nebo anglické verše.

Právě toto považoval za vědecký důkaz, že lidé nejsou natolik odlišní, jak se kdysi domníval, že naopak existuje jakási rovina společná pro všechny a že ve skutečnosti reaguje každá mysl na tytéž podněty velmi podobně.

V domnění, že otázky, které vyvstaly z těchto experimentů, nejlépe zodpovědí lidé, jejichž zaměstnáním je znalost lidské mysli, se Ron vydal se svými objevy na katedru psychologie. Odpovědí se mu nedostalo, místo toho zjistil, že psychologové na Univerzitě George Washingtona nebyli schopni či ochotni pochopit výsledky jeho pokusů – a co je mnohem důležitější – že je něco takového ani nezajímá.

Zanedlouho ho zcela ohromilo zjištění, že vůbec nikdo netuší, jakým způsobem pracuje lidská mysl. Co víc, že na poli psychologie nebo psychiatrie není osobnost, která by se alespoň blížila k vyřešení této otázky.

Odpovědi nebyly na východě, ale ani v žádném z kulturních center západu.

„Vyjádřím-li to neomaleně,“ řekl, „bylo zřejmé, že jsem součástí kultury, která ví o lidské mysli méně než nejprimitivnější z kmenů, s nimiž jsem měl možnost se setkat. A protože jsem věděl, lépe řečeno: protože mne vedli k tomu, že lidé z východu nedokáží proniknout do hlubokých tajů mysli, bylo mi jasné, že mne čeká hodně bádání.“