Vroce
1945 byl pan Hubbard, částečně slepý kvůli poranění zrakových
nervů a
ochromený v důsledku zranění kyčlí a zad, hospitalizován v
nemocnici vojenského námořnictva Oak Knoll v kalifornském
Oaklandu. Mezi pěti tisíci pacientů z řad námořnictva
v Oak Knoll byly stovky
někdejších amerických zajatců, kteří byli osvobozeni
z japonských táborů na ostrovech v jižním Tichomoří.
Mnoho z nich bylo ve strašném stavu kvůli hladu a dalším
příčinám a nebylo schopno vstřebávat bílkoviny.
Ve
snaze vyřešit tento problém ordinovali lékaři námořnictva
těmto pacientům mužský hormon testosteron. Tato léčba však
neúčinkovala na všechny pacienty a Ron Hubbard využil
příležitosti, aby nejen pomohl svým válečným druhům, ale aby
též v praxi ověřil teorii, kterou formuloval.
„Snažil
jsem se zjistit,“ napsal, „zdali mysl řídí nebo neřídí tělo
nebo zdali tělo řídí mysl. Jestliže u některých z těchto
pacientů hormony nezabíraly a u jiných ano, musela mít příčina
duševní povahu. Pokud měli ti pacienti, u nichž léčba
neúčinkovala, vážný duševní blok, bylo zřejmé, že se jejich
stav nezlepší bez ohledu na množství aplikovaného hormonu či
způsob léčby. Je-li tedy mysl schopna natolik omezit fyzické
tělo, pak
je zcela zřejmé, že je mylná domněnka, tak dlouhou dobu
považována za fakt, a sice že struktura řídí funkci. Rozhodl
jsem se dokázat to... Nezajímala mne endokrinologie, ale toužil
jsem vyřešit otázku, zdali funkce řídí strukturu nebo naopak.“
Případ
za případem zjišťoval, že s užitím technik, které
vyvinul, se stav pacientů dříve nereagujících na léčbu
zlepšil, jakmile došlo k odstranění duševních bloků.
Ve
skutečnosti tedy funkce řídila
strukturu. Jak tehdy poznamenal L. Ron Hubbard: „Pánem je
myšlenka.“
To
byl velmi revoluční koncept,
který učinil konec mylným
představám, které po celá
staletí zamořovaly východní filozofie i vědu.
Když
byl na konci války obnoven mír, byl pan Hubbard okamžitě
připraven pokračovat v testování použitelnosti svých
objevů. Byl to velmi intenzivní výzkum. Jako subjekty svého
výzkumu si vybral lidi ze všech možných sfér života –
v Hollywoodu pracoval s herci a autory, v Savannah
v Georgii pomáhal silně narušeným pacientům psychiatrické
kliniky, kromě toho působil též ve Washingtonu, D. C., v
New Yorku, New Jersey, Pasadeně, Los Angeles a Seattlu. Do roku 1950
osobně pomohl více než čtyřem stovkám lidí a jeho výsledky
byly pozoruhodné. Využíval přitom tytéž procedury rehabilitace
zranění, které použil sám na sobě, dokud se v roce 1949
úplně neuzdravil.
Po
návratu do Washingtonu, D.
C., shrnul pan Hubbard šestnáct let svých výzkumů člověka do
rukopisu Dianetika: Původní teze (tehdy vydávané pod titulem
Dynamiky života), díla, které přehledně objasňuje jím
používané principy. Svůj rukopis nenabídl žádnému
nakladateli. Jednu nebo
dvě kopie předal přátelům, kteří knihu okamžitě rozmnožili a
poslali dál svým přátelům a
tito obratem pořídili další kopie a rozeslali je dalším lidem.
Tímto způsobem, tedy předáváním z ruky do ruky, dianetika
proslula na celém světě, a to spolu s informací, že
se Hubbardovi podařilo učinit revoluční objev.
L.Ronu Hubbardovi se podařilo nalézt zdroj lidského iracionálního
chování a vyvinout techniku mysli, která fungovala. Zrodila se
dianetika.
Krátce
poté byl doslova zavalen dopisy žádajícími o více informací
ohledně využití jeho objevů. V naději, že své závěry
zprostředkuje širší veřejnosti, a na naléhání svých
tehdejších spolupracovníků nabídl výsledky své práce Americké
lékařské asociaci a Americké psychiatrické asociaci. Reakce byla
více než poučná. Systém zdravotní péče nejenže nejevil zájem
o jeho práci, odmítl dokonce ověřit jeho výsledky.
